Tonik – historie a vznik

Původ toniku sahá do dávné minulosti, existuje tak několik verzí o jeho vzniku. Zřejmě nejznámější příběh je ze 17. století a vypráví o hraběnce z Chinchónu, manželce peruánského místokrále, která onemocněla malárií. Měla štěstí, že se k ní dostal lék, který v Andách používali domorodí obyvatelé. Díky užívání kůry peruánského stromu se uzdravila a později tento zázrak dovezla do Evropy.  

Na její počet v roce 1742 švédský botanik Carl Linné pojmenoval jihoamerický strom, ze kterého kůra pochází, Cinchona – tedy chinovník. Pravděpodobně se jedná pouze o legendu, podle historických záznamů totiž hraběnka nikdy malárii neměla a chinin do Evropy nikdy nepřivezla, protože zemřela v Kolumbii při cestě do Španělska. 

První přesný záznam o použití chininu k léčbě malárie pochází z roku 1630 od jezuitských misionářů, kteří působili v peruánském hlavním městě Limě. Proto se léku říkávalo jezuitská kůra. Ať už to bylo jakkoliv, i přes léčivé účinky se prodej chininu v Evropě příliš nerozšířil. 

Jeho užívání se významně rozmohlo až na začátku 19. století, kdy si jej jako ochranu před malárií dopřávali britští vojáci a úředníci v Indii a dalších tropických koloniích Britského impéria. Lékařský chinin tehdy začali míchat se sodou a cukrem, protože samotný byl příliš hořký. A tak vytvořili první tonik. 

Koloniální Indie je také místem, kde vznikl míchaný nápoj Gin & Tonic. To proto, aby chininový lék vojákům chutnal ještě lépe. Dostávali kvůli tomu dokonce příděly ginu. Ve druhé polovině 19. století popularita drinku stoupala i mimo kolonie a tonik se tak začal pít už ne ze zdravotních důvodů, ale pro jeho skvělou chuť.